Když má někdo konečně své povinnosti za sebou, nastává čas zaslouženého odpočinku. A tímto nemyslím starobní penzi, ale ony vzácné chvíle v průběhu života, kdy člověk nic nemusí a může hodit všechny starosti za hlavu.
Když už na toto konečně dojde, neměl by člověk (aspoň někdy) jenom zůstat v posteli nebo dohánět nějaké ty resty ve své domácnosti. Dotyčný by si měl také umět takové chvíle patřičně užít. Protože život je krátký a byla by škoda každé promarněné šance.
A kde takové chvíle prožívat? Je pochopitelné, že na místě, které je někomu takovému příjemné, kde je mu dobře, ne-li přímo skvěle. A je jenom na každém z nás, jak si takové místo představuje.
Já si třeba představuji takovou romantickou zahrádku nebo jiný obdobný prostor, kde se dá spočinout v naprostém klidu, kde šumí stromy, kvetou květy, voní pokosená tráva a na terase se na mě usmívá třeba nějaký ten keramický anděl nebo jiná podobná okrasa. No řekněte, není to nádherná představa? Jak jenom je na takovém místě příjemně za bílého jasného dne!
A což teprve večer. To na ona místa dolehne tma. Ale pranic to nevadí. Protože i pak zde může být příjemně. Vždyť si tu lze dejme tomu rozmístit a po setmění rozsvítit dřevěné či kovové dekorativní lampy, a když pak člověk vidí onen mihotavý svit zapáleních svíček, nemůže se snad ani ubránit dojetí.
Prostě určitě stojí za to si podobné prostředí někde vytvořit a užívat si na něm pohody, kdykoliv je k tomu vhodná příležitost. Protože život, to nejsou jen ty věčné starosti, to není jenom neustálý shon, jenž člověka směruje k infarktu. Život, to jsou i pocity štěstí, které k němu neodmyslitelně patří. A kdo si je upírá, o hodně se ochuzuje.
A přece byste se dobrovolně o něco takového nepřipravili! Přece byste si to nenechali ujít! A tak hurá na věc. Dřív, než bude jednoho dne nevyhnutelně pozdě.